Hrát převážně za oceánem adorovaný stoner rock není v tuzemských krajinách záležitost zrovna běžná a často slýchaná, z čehož plyne, že moravští FLOOD zde patří mezi skutečně unikátní úkaz co se stylového zaměření týče. Letos jim po dvouleté pauze vyšla druhá deska „Closer Than Ever“, která si klade za cíl posunout výraz kapely zase o kus dál ke trochu větší skladbové různorodosti a náladové členitosti, byť stále brané v mantinelech blues rockového či chcete-li rock ´n´ rollového vzorce. Na albu se vyskytují jak vzdušné akustické pasáže, tak energií natlakované husté kytarové fáze. Od poměrně úspěšného debutu „Drivera“ uběhlo něco málo přes dva roky, a tak přichází čas na následovníka. Jaký tedy je?

Nové album „Closer Than Ever“ nabízí poměrně vyzrálejší, dospělejší a pokud budeme nahlížet na detaily, tak i studiově propracovanější materiál. Je zřejmé, že FLOOD čerpají z hromady zahraničních vzorů rekrutujících se zejména ze stoner rockových kruhů, nikoliv však nápady a samotné motivy. Spíše přetavují obecně známou energii těchto slavnějších kapel ve vlastní obraz. Užívají podobné názvosloví, stylizují se do podobných výrazových forem, zpívají o podobných tématech. To vše z úcty k ideálům žánru, z nadšení k danému řemeslu, nikoliv z touhy vykrást starou truhlici plnou zlatých dukátů, zakopanou kdesi v arizonské pustině, jinak plnou jenom vyschlých kaktusů. Když budu mluvit konkrétně, ze všech zahraničních kapel zde nacházím nejvýraznější vlivy nepokojných Wyndorfových démonů z MONSTER MAGNET. Zejména v parádně se stupňující „ Lack Of Reasons“ a zlověstné „Jailed“ jako jedné z vůbec nejsilnějších skladeb na albu, na níž je to opravdu znát. Ke vzorům patří překvapivě i legendární kapela DANZIG. Hlasový projev zpěváka Tommyho ve vypjatějších polohách totiž hodně evokuje právě Glenna Danziga. Naopak oproti třeba takovým C.O.C., KYUSS a QUEENS OF THE STONE AGE jsou FLOOD poněkud tradičnější rockovou formací uznávající zaběhlé hard rockové hodnoty s klasickým kytarovým rukopisem. Tento fakt stvrzuje „On My Own“ coby oslava odkazu britských THE CULT.

Novinka se díky své různorodosti a větší muzikantské vyhranosti dostává pod kůži trochu pomaleji než poměrně jasněji definovatelná „Drivera“. Mezi nejvýraznější zbraně současných FLOOD patří gradace skladeb a jejich přirozený přechod z akustické pomalejší fáze v nespoutanou refrénovou či finální část. Příkladem budiž strhující závěr u jinak pomalé, houpavé titulní skladby či zlom hned v úvodní „Jesus Crown“. Naopak mezi nejslabší vlastnosti letošní nahrávky patří úmyslné a dle mne zbytečně výrazné zjednodušení bicích v určitých, řekněme spíše rychlejších skladbách („All In Vain“ a „Nothing Up My Sleeve“), jejichž rytmus je tak osekán na nejzákladnější punkovou dusačku. Je mi jasné, že šlo o zřejmý úmysl díky přímočarosti bicích vygradovat drive samotných skladeb, ale je zde i druhá stránka mince, a sice, že to celé zní až moc tupě a ořezaně, jakoby šlo o monotónní klepání do koberců.

Celkově bych to shrnul konstatováním, že dvojka FLOOD to uhrála s debutem tak na plichtu, přičemž obě alba mají své silné stránky v trochu jiných oblastech, přestože jsou obě stylově shodná. Přímočarý debut „Drivera“ nebyl zatížen minulostí a tak se mu na světě dýchalo snadněji, dvojka však jím nastavenou laťku dotáhla bohatším vykreslením. U třetího alba už by to však chtělo projevit větší dávku hledačství a neočekávané sázky. Osobně bych příště uvítal výraznější posun jinam než shodnou stylovou trilogii, i když toto je samozřejmě věcí především muzikantů samotných.